Ztráty

žiju sám se sebou, ale na druhou stranu se vůbec neznám Ale co moc dobře vím, je že nesnáším ztráty Nenávidím ztráty! Nechci ztráty, nehodlám prostě ztrácet Asi si nikdy nesmířím s tím že k životu patří ztrácet Proto pořád prohrávám ve svý niterní válce Se svojí hlavou která ví že v životě budu ještě muset hodně ztrácet Je těžký vzdát se Věcí který sem už jednou našel a snažil se je uchovat ve svym srdci Tak aby jim nikdy nevyhasl plamen Mám inventáře plný sentimentu a velice často se oddávám jako sensei lásce Nejsem stroj a slzy nejsou pro mě ukázkou Toho že jsem slabej je to vášeň Se kterou miluju život a to všechno jenom díky trávě Pamatuju na ten plamen jako dnes Kdy mi otevřela třetí oko Dřív sem žil bezhlavě jako blázen Asi by to šlo i z kopce Ale řekla mi stop Přestaň svojí duši zbytečně sázett Vnímej víc sebe ale možná došlo k tomu že moje druhý já teď zabíjí mě Asi sem blázen ten život potom už nikdy nebyl stejnej Teď mě děsí usnout a ptám se sám sebe Je můj život je jen sklo Který drží příliš tenkej vlasec A když přetrhne se roztíští se o zem Mí vzpomínky jsou každej střípek toho bordelu Kterej zůstává zapíchnutej v mý hlavě (v mý hlavě 2x) Někdy mě děsí prodírat se tim jak starym kalendářem Myslet na minulost která je odrazem času Kterej nechytáme, chci to vidět víckrát ostře Jak přes filmovej pásek Kterej si přetočím kdykoliv chci A ty chvíle prožiju zase Asi nebál bych se ani špatnech sraček Protože mě nakonec posunuly a poučily jak dá se jít dál Nehodlám vzdát se svejch chyb Sem člověk jako každej Ale vymlouvat, nehodlám se Vím jen že nechci přiliš zbytečně ztrácet Je to rok co moje duše zažila první hlubokej zářez Kdy odešel táta mýho táty a já ho viděl poprvý brečet Pocítil sem že asi neúprosně stárnem Bílej sníh padal na zem, ale já jsem ze vnitř krvácel Došlo mi to že i jednoho dne příjde stejná situace Svý rodiny, svejch lidí a svého života nehodlám vzdát se Ale jednou příjde ten kterej řekne: zbal se, padáme! Pořád si říkáš že ještě na to není ten čas ztrácet Ale zdá se že ten kdo život bere žije v jiným časovym pasmě Neptá se, příjde a vytrhne mi to vše z mejch rukou Je to neúprosnej řád kterej obejít nejde Někdy stává se to že sám sebe podrážim a malicherně Začnu věci ztácet Pak toho lituju a chtěl bych věci vracet Ale nedá se čas běží neúprosně a mizí někde v dálce Je to jak kámen kterej ubíjí mně I když můj plamen plane dál A vosk hoří až do konce a pak nevím jestli ještě něco příjde Je jen na nás jestli v něco věříme Jak sami o sobě smýšlíme Víš...