Balada o očích topičových

Utichly továrny, utichly ulice Usnuly hvězdy okolo měsíce A z města celého v pozdní ty hodiny Nezavřel očí svých jenom dům jediný Očí svých ohnivých, co do tmy křičí že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí Dělníků deset své svaly železem propletlo Aby se ruce a oči jim změnily ve světlo "Antoníne, topiči elektrárenský Antoníne, do kotle přilož!" Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly Přikládá plnou lopatu uhlí A že jen z člověka světlo se rodí Tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí V praméncích drátů nad městem plují V radostná světla se rozsvěcují Antoníne, Antoníne, Antoníne... Smějí se soudruzi, Antonín s nimi A uprostřed noci s hvězdami elektrickými Na svoje ženy si vzpomenou na chvíli Které tak často si dětinsky myslily že muž na svět přišel, na svět, aby jim patřil V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý Poznal těch dvacet pět roků u lopaty V nichž oči mu krájel plamenný nůž A poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž Zakřičel nesmírně nad světem vším Zakřičel nad nocí: "Soudruzi, dělníci elektrárenští Slepý jsem, - nevidím!" Proč muž tu na světě Vždycky dvě lásky má Proč jednu zabíjí A na druhou umírá?" Proč jsi se miloval S tou holkou proklatou S milenkou železnou Ohněm a lopatou? Neslyší slepec, - do tmy se propadá A tma jej objímá a tma jej opřádá Raněné srdce už z hrudi mu odchází Hledat si ve světě jinačí obvazy Nad černou slepotou veselá lampa visí To není lampa, - to jsou oči čísi Dělník je smrtelný Práce je živá Antonín umírá žárovka zpívá:!